O jednom českém Honzovi
Pokaždé, když se chystáme do Železného Brodu, tak se moc těším na krásný kraj plný samých kopců, řeku Jizeru a dobré pivo Krakonoš, na které vždycky zajdeme. Nejdůležitější ovšem je, že tam žijí výborní lidé. Libor a Iva Bryknarovi, neúnavní organizátoři Historic Jizera. Ale když se řekne Historic Jizera, musí se říct i Honza Hudský.
Naše prví setkání s Honzou bylo na severočeském Monte Karlu v únoru roku 2009, který tehdy s Ivou absolutně vyhráli. Samozřejmě jsme jim ten velký, krásný pohár, v dobrém smyslu záviděli, poněvadž ať jsme na plyn šlapali jak chtěli, itinerář zkoumali horem dolem, stále jsme v umístění končili někde za první desítkou.
Přišly další a další soutěže a já se těšil na Honzovu červenou jedenáctistovku MB s nápisem „AMK Železný Brod“. Postupem času se z nás stali, myslím si, dobří kamarádi a zrodilo se přátelství mezi Slaným a Železným Brodem.
Začal jsem zjišťovat, že ta moje Škodovka nejede tak, jako ta krásná červená jedenáctistovka a Honza mi dal několik zlatých rad. Jaký rozdělovač, jak ho ještě upravit, jak natryskovat karburátor, jak upravit sání. Dostal jsem od něho i ruční brzdu, kterou upravil tak, jak s ní ve Škodovce jezdil John Haugland v 70. letech. Podle toho vznikla moje přezdívka (Haugland), poněvadž s tou „ručkou“ jsem každého ve Slaném ohromil a samozřejmě jsem ihned dodal, že takto to jezdil Haugland.
Honzovi je o několik let víc než mně, je to ostřílený závodník, který už něco zažil. A jednou mi povídá, že bych mu mohl už taky tykat. Zůstal jsem stát s otevřenou pusou a byl jsem za to moc rád.
Do Železného Brodu se moc rád vracím. Vždy se těším na Honzu a je pro mě čest, že jsme přátelé. To není pohádka o jednom českém Honzovi, ikdyž to tak zní, je to holý fakt.
Libor
