Historic Kokořínsko 2012 aneb jak nás Aleš Hodouš nachytal na švestkách.
V pátek odpoledne jsme vyrazili já se Zděndou a s Mercedesem do Lobče, ve Slaném se k nám ještě přidali Venda s Hankou a s jejich tisícovkou, kteří všichni tři přifrčeli ze z Plzně. Po příjezdu na zámek v Lobči jsem zjistil, že Bryknaři a Hudskejch mají skoro úplně stejné škodovky a nevěděl jsem, která je která a pořád se mi to pletlo. Ještě že měli jmenovky na autech. Železnobrodskejch tam bylo jak naseto. Taky pan Kubeš a Maruška, která ještě mitfárovala Karlikovi Vodochodskýmu Trabanta. To jak k sobě přišli mi taky ještě vůbec nevysvětlili :)
V šest večer začala noční etapa. To jsme ještě se Zděndou byli dost vysmátí, poněvadž jsme nevěděli, že během tří hodin nás postihne v naší čtyřleté společné sportovní kariéře menší katastrofa. Začalo to tím, že jsme zakufrovali ve Mšeně na náměstí a za boha jsme nemohli najít ceduli na Dubou. Po asi osmém projetí Mšena se nám to povedlo a přifrčeli jsme na start měřeného úseku asi 20 vteřin před limitem. To při nás stáli snad všichni svatí. A pak to začalo……. Na kontě nám přistálo 250 trestných bodů, když nám Aleš na průjezdu změřil dvakrát čas a byli jsme celkem o pět minut rychlejší. To jsme sami potom zjistili, ale to už bylo pozdě. V itineráři to bylo jasně napsáno. Inu příbalové letáky se mají také číst. Nakonec z toho bylo deváté místo po první etapě, ale to už jsem se těšil na večeři, protože jak bylo v propozicích psáno, po večeři následuje posezení s přáteli u sklenky dobrého moku. Jelikož se Zděna rozhodl, že už si nikdy nedá ani hlt alkoholu, musel jsem celou zodpovědnost našeho týmu vzít na sebe já a myslím si, že jsem to zvládl lépe než ty průjezdní kontroly. A do cíle (postele) jsem dokličkoval ve čvrt na pět ráno. Slíbené řízky ze z Plzně se nekonaly a ani děkovačky za brzké probuzení spolunocležníků jsem se nedočkal.
Ráno jsme museli zvolit novou strategii. Jednak kvůli bolesti mé hlavy a jednak omezit příděly trestných bodů. Přestali jsme si najíždět stanovený čas dopředu a dodržovali jsme přesně stanovený rychlostní průměr, poněvadž jsme nevěděli, kde se ten Aleš Hodoušů s těma hodinkama zase vyloupne. Ale jednou je to jízda pravidelnosti, tak se má jezdit pravidelně, třeba jako Míla Maun, který to vzal tak důkladně, že měl jízdní průměr 22 km/hod. A osvědčilo se to. Už jsme nesbírali žádné trestné body a dopolední etapu jsme dokončili na pátém místě a v odpolední etapě jsme skončili na krásném druhém místě. A to mě Zděnda normálně „zjebal“, že jsem dvacet metrů před fotobuňkou děsně rychlej a že to neodpočítává jen tak pro srandu králíkům. A nakonec jsme v té etapě byli druzí a tak jsem logicky musel trvat na omluvě.
Jízdy pravidelnosti jsou stejně fajn. Spousta posádek se během jedné etapy dokáže třeba taky třikrát rozvést. Například Venda ze z Plzně, když na start měřeného úseku místo toho aby přijel normálně jako všichni popředu, tak tam nacouvá a ještě málem srazí časomíru. Ani se té Hance nedivím, že zpátky do Plzně chtěla jet vlakem.
Letos jsme na Kokořínsku chtěli obhájit loňské první místo. Nakonec z toho bylo místo páté, za které jsme docela dost rádi, protože po páteční noční etapě to vypadalo s námi dost špatně. Na těchto soutěžích se mi moc líbí a taky se vždy těším na tu partu těch lidí, kteří se tu scházejí ze všech koutů republiky. Ať jsou z Prahy, Liberce, Strakonic, Plzně, Železného Brodu, Chrastavy a třeba i z Olomouce.
Velký potlesk a svou malou chvilku slávy si na závěr užil i Aleš Hodouš s klukama, protože připravit tak náročnou a zároveň krásnou soutěž, kde itinerář seděl do posledního metru a to navíc jen ve čtyřech lidech si ani nic jiného nezaslouží.
Kokořínsko padlo. Ať žije Ještěd!
Libor