Dobytí kóty Cínovec se zdařilo!
V sobotu ráno přijíždíme na Cínovec a já nevěřím vlastním očím. Stromy jsou tady obaleny bíle, je zima, prší a začíná i sněžit. Pro nás ze Slaného, kde nebyl sníh ani v zimě je to neuvěřitelný zážitek. Jirka Kalous jedoucí na Oldově stodvacítce pouští stěrače, ale hoří jen pojistky. Mně stěrače fungují, ale po zapnutí ventilátoru topení mě přešel usměv, nerozebíhá se. Nerozebíhá se ani na stodesítce erku u Petra Václavíka a tak to u nás v autech vypadá jako někde v prádelně.
Nejdříve jedeme dvě tréninkové jízdy. Ty naznačily, že 7100 metrů dlouhý kopec bude svádět nerovný souboj s motorama našich škodovek. Prší a trať začíná namrzat. Naše letní pneumatiky až kdesi z Číny odmítají držet ideální stopu a ani do zatáčení se jim nechce. Nedaří se mi projíždět horní vracečku, tak jak bych chtěl. Zdánlivě lehká zatáčka tak lehká není a hlavně to v ní klouže. Opět předvádím svůj jízdní styl zeširoka, divákům se to líbí mně už méně a zatáčka mi začíná být malá. Přesto vyhrávám obě měřený jízdy, Petr Václavík na erku těsně za mnou a za námi Zdeněk Veselý na Citroenu Saxo.
To už stojíme na startu první ostrý jízdy. Moje nervozita stoupá jako ručička na teploměru mojí stotřicítky. Červená světla zhasínají, rozsvěcují se zelená a já vyrážím na svůj premiérový závod do kopce. Jedna, dva, řadím trojku a plný plyn, sedmapůl tisíce otáček mě žene dopředu. Projíždím bezchybně všechny retardéry. Je to dobrý, je to dobrý, říkám si v duchu, ale v tom přichází horní vracečka, začínám se točit dokola, vůbec nevím, kde je prává a kde je levá strana silnice. Připadám si jak voda ve vypouštěném umyvadle. Dostal jsem ukázkové hodiny, ale pokračuju dál. Diváci nadšeně tleskají. Po chvilce je tu cíl, časomíra ukazuje čas 4:10:44, Petr zajíždí 4:02:56, ale Veselý na Saxu je rychlejší.
V depu už se pilně pracuje. Olda s Jirkou mění svíčky a kabely, ale jejich škodovka dál kucká a nejde odspoda. Bohužel si tu svojí smůlu nevybrali ještě celou. Na mě bliká kontrolka od mazání. Říkám si: „asi se zbláznila, olej tam přeci musí být“. Jaký bylo moje zděšení – skoro žádnej tam nebyl a z měrky se prášilo jak někde na Sahaře. Doktor Beneš láteří nad motorem svýho Rapida. Věnoval mu pečlivou přípravu a motor stejně nejede.
Druhou jízdu zajíždím za 3:55 a třetí dokonce za 3:51. Petr je rychlejší a jezdí časy 3:53 a 3:49. Ve třetí jízdě porážím Zdeňka Veselého na Saxu, ale není mi to nic platné. Petr Václavík vyhrává třídu ST do 1400, Zdeněk Veselý na druhém místě a já třetí flek. Super! Zavládla vítězná nálada. Oba dva jsme na bedně. Bohužel kopec zvítězil nad motorem Oldovy škodovky, kterou jezdí Jirka Kalous. Otevřený víko motoru po dojetí do cíle nevěštilo nic dobrýho. Z motoru stříká voda. Na sedmém místě ve skupině je ještě Jirka Beneš, který už startuje za Historic Team Slaný se svým Rapidem. Statečně s námi bojovala Lída Kučabová z For Fun Teamu a musím uznat, že Lída svou Ladu 2101 mistrně ovládá a mezi námi se určitě neztratila.
Ve třídě ST nad 2000 bojoval Milan Kučaba tentokráte jedoucí za Historic Team Slaný na dalším Oldově autě a to Fiatu Punto GT. Bohužel bedna mu utekla o pár vteřinek a tak na něj zbylo nepopulární čtvrtý místo.
Byl to pro nás první závod do vrchu v Krušnohorském poháru. Myslím, že nás to všechny dost nadchlo. Seznámil jsem se s klukama ze safety caru a s ředitelem poháru Vláďou Krejčím, se kterým jsem si doteďka jen mailoval. Je to dobrá parta, takže kluci jen tak dál, děláte to dobře.
Foto z akce ve fotogalerii.
Libor