Ani déšť nás nezastavil

09.07.2012 14:59

 

   A je tu opět sobota a já s Honzou vyrážíme ze Slaného k sedmému závodu v seriálu Krušnohorského poháru a to tentokráte na trati Krupka – Komáří Vížka. Na benzínce v Panenském Týnci, kde se scházíme, čeká už Olda Kocál a jeho Fiat Punto GT Turbo, startující ve třídě ST nad 2000. Volá Honza Brabec st., že nepřijede. Jeho VW Golf začal opět stávkovat. Kdo ale přijíždí je Honza Sitárik ze Slanýho, taky s VW Golf I.

   Po příjezdu do Krupky stoupáme úzkou silnicí plnou zatáček na nejvyšší bod Krušných hor a to na Komáří Vížku, kde je cíl a depo závodu. Svoje „úpéčko“ zřizujeme vedle Pavla Maiera, který tady má svého krásného Forda Escorta MKI ve válečných barvách Ford Maier. S Pavlem už taky kamarádím a tak k němu chodím na rozumy, protože on zná a umí. S Pavlem je tady ale i další legenda československého autosportu a to pan Zdeněk Ponec. Jsem moc rád, že ho poznávám. Přijíždí k nám taky celý pražský tým Auto Skaver a myslím si, že vzniká krásný přátelství mezi Historic Team Slaný a Auto Skaver.

   Sjíždím prvním svozem na start tréninkových jízd. Je sucho a celý kopec si náramně užívám. Zvláště průlet kolem hospody jsem si oblíbil, ale myslím si, že ho mohu jet ještě o něco lépe. Dobře to zvládá i Honza i když pořád mele, že ten motor je už slabej. Stojíme na startu první závodní jízdy. S historikama jedeme až poslední, tak mám čas sledovat jak to tady dědek Walda krásně organizuje a rovná všechny vozy na start. Má respekt, všichni ho poslouchají. Červený světla zhasínají, rozsvěcují se zelený a já vyrážím. Musím se trochu pochválit. Jede mi to, ale poslední dvě zatáčky před cílem mě zastavují žlutý vlajky. Nepojízdný Punto GT našeho slánskýho Oldy zablokovalo poslední zatáčku na trati před cílem tak jako rakušáci bojkotující Temelín, Je totálně bez proudu. V depu zjišťujeme závadu, přepálená pojistka na plusovým kabelu. V tom začína pršet. Chčije a chčije, jak říkával pan Kemr. Po trati se řítí potoky vody a berou sebou všechno možný. Trať je ve chvilce plná bláta, kamení, větví a veškerého bordelu z přilehlých strání. Říkám si, že to je asi konec závodu, ale to co předvedli traťoví komisaři si zaslouží velký obdiv a potlesk. Do hodiny je trať čistá a perfektně uklizená, takže chlapi jste borci! Pořád ale stále prší. Ptám se Pavla Maiera, jestli bude přezouvat na mokrý, ale jeho odpověď mě docela vyděsila. Že prý ne, teď se ukáže kdo to jak umí. Nakonec přezouvá i Pavel a tím mě dost uklidňuje, přezouvám taky. Děkuju Petru Václavíkovi, že mi půjčil svoje kola na mokro, jinak bych byl tak trochu v prdeli. Na trať vyráží rada starších, v čele s Filipem, Maierem a ředitelem Láďou Krejčím a shledávají ji, jako sjízdnou. Startujeme znova první ostrou závodní jízdu, spodní zatáčky lítám svým oblíbeným stylem a to bokem, ale říkám si, trochu se zklidni ty vole a neblbni. Pak přicházím na to, jak jet a upaluju k cíli. Ve druhý jízdě už vím jak přesně na to a jedu v pohodě. Jsem rychlejší, než druhý Honza Sitárik na Golfu a třetí Luboš Skalický na škodovce.

   Dávám se do řeči s panem Zdeňkem Poncem. Ten mi nabízí svého originálního mladoboleslavského servisního Furgona, že prý se mi hodí k mojí škodovce a že ho za něco vyměníme. Bohužel pan Ponec neví, že já mám úplný hovno a nemám to s ním za co vyměnit.

   Svojí první velkou horkou chvilku na trati si prožívá i Honza. Díky vodě na silnici mu škodovka odmítá zatáčet. V levém ostrém vinglu letí škarpou , ale naštěstí nachází i cestu ven a to bez úhony. Po příjezdu do depa si nemůže zapálit ani svoje oblíbený cigárko, jak se mu třesou ruce. Přemlouvám ho, ať už druhou jízdu nejezdí, je to ale bojovník. Za půl hodiny stojí na startu druhý ostrý jízdy a pokračuje v závodě. A opět za deště. Tentokráte Honzík dojíždí v pohodě a dokonce i porychluje. Je z toho nepopulární čtvrtý místo, ale za to výbornejch deset bodů do celkový klasifikace. Já získávám dvacet bodů a Olda tentokráte neboduje, což je velká škoda.

   Ještě jednou musím poděkovat všem těm, kdo se podíleli na úklidu tratě, páč to musela být pěkná facha. Škoda jen, že někteří závodníci nepočkali a odjeli domů. Škoda nejen pro ně, ale hlavně vůči organizátorům soutěže to nebylo moc košer.

   Příští závod 28.7. nás zavede na Hradiště, kde nás čeká nejkratší kopec a to v délce 2900 metrů. Doufám, že už pojede taky David Klust a hlavně jeho maminka paní Klustová a budou zase nějaké řízky, protože tentokráte jsme byli jen o klobásách.

Libor